MH Racing týmHliníkové stany, balóny a další produkty

Jirka Bednář v Laponsku - část 1.

Cestopis Jirky "Al-Kajdy" Bednáře ze zimní přípravy na sněžných skůtrech za polárním kruhem.

Vážení kamarádi,

 

Jelikož mě strašně sere něco opakovat pořád dokola, tak jsem se rozhodl vám popsat moji zahraniční cestu krátkou písemnou formou .

Už mě po ,,čtyřicítce“  přestalo bavit zvedat to zasraný železo v posilovně, dovolovat se starý jestli můžu na pivo,proto jsem se rozhodl připravovat na ENDURO sezónu 2008 ,kde chci na svém ,,pičikole“FANTIC Caballero 50  porážet kamarády i nekamarády (prostě chci vyhrávat!)Vyrazil jsem proto trénovat do extrémních podmínek za polární kruh. Za téměř jarního počasí jsem  jen tak na lehko, v teniskách a s pár Éčky v kapse( kreditku jsem měl jako vždy  vyblitou a jak jsem poté zjistil, stejně Ji  i  HO!!  v tom Laponsku nabylo kam strčit), odjel na náš exkluzivní Ruzyňský Aeroport. Tu třílitrovou flašku domácí slivovice, kterou jsem si chtěl vychutnat na pikniku u Nord Arktik ocean, mi chtěli při kontrole do letadla sebrat, že prý jenom 250 ml a v  plastu, tak jsem ji tam prostě za pomoci několika čističů odpadkových košů vyžral a poctivým českým křišťálem zinknul o zem. Když jsem na ,,last moment“ doběhl do letadla, spletl si číslo na letence a mým vzezřením bojovníka,, ALL KAIDA“ se dobýval do pilotní kabiny a poté po kontrole mého řidičského průkazu zjistili, že sice mám oprávnění  na přepravu 60 lidí  v AUTOBUSE(ale ne AIRBUSE ), rezignoval jsem a usadil se  vedle sličné Japonky.  Okamžitě mi přestalo vadit, že jsem po milionu najetých kilometrů s ohromným Truckem  AVIA (Takže jsem bývalý Aviatik), které jsem narejdoval bez nehody ,nedostal důvěru jako druhý kapitán a okamžitě  jsem ji  začal rukama popisovat moji lásku k Japonkám(myšleno k japonským motorkám). Sice umím jenom Česko-rusko-slovensky ale ihned jsem pochopil, že se mi snaží nějakou cizí řečí říci, že ze mě smrdí chlast. Pak už si jenom pamatuji, že se o mě prý kdesi nad Finským zálivem, přetahovali dvě letušky a jeden letušák, když se mi udělalo blbě a chtěl jsem přesně dle návodu na dveřích otevřít nouzový východ a mohl vyvětral smrad z těch DIORU  a  zapálit si fajfku, kterou tak miluju. Poté když mě uklidnili slovy, že už máme do Helsinek jenom pouhých 553 km jsem opět usnul.

   V Helsinkách jsem měl na přestup do leteckého spoje do nejseverněji položeného letiště za polárním kruhem v městečku IVALO 12 minut. Říkal jsem si že by byl hřích neochutnat finské pivo. Poté když jsem byl s časových důvodů nucen předběhnout dvacetihlavou frontu, hledat po zemi rozsypané  chechtáky, které mi vzteky vyrazil dvoumetrový Nor z klepající se ruky, jsem s chutí mohl smočil pysk lahodným LAPIN KULTA 4,3 voltů. Ještě mi zbývalo na přesun do  toho správného letištního GATE s číslem 74 na odbavení celých 3,5 minuty. Po pětiminutovém sprintu letištní halou, kdy   jsem byl teprve u čísla GATE 41 a mé plicní laloky  chtěli vyskočit z mého trénovaného hrudníku, jsem si vzpomněl jak jsem v létě tlačil v  Opařanech  chcíplou YAMAHA celý kilometr z bláta, a hned se mi běželo  o poznání lépe. A když jsem zjistil, že se mě snaží předběhnou letištní ochranka tak jsem si řekl že to prostě stihnout musím. Do celkem zastaralého Boeeingu jsem již skákal s odjíždějících schůdků a ke smůle dvou uniformovaných ochrančíků jsme začali  rolovat. Jelikož tento meziměstský let měřil pouze 988 km, tak se ani neobtěžovali na letenku napsat číslo sedadla, prostě to nebylo na místenky.Protože jsem ale nastupoval poslední, tak na mě místo na sednutí nezbylo. Vzhledem k tomu, že už jsem celkem vystřízlivěl, tak jsem v tom neviděl problém. Ten ovšem nastal, když zazněl z reproduktoru ,,Zdraví Vás kapitán, připoutejte se prosím, strartujeme“. Najednou nastala otázka, čím se mám připoutat, když řemen z kalhot jsem zapomněl ještě v Praze u detektoru na kov, který strašně řval. Než jsem stačil vymyslet krizový plán, čumák té rachotiny šel nahoru jak Chellenger v době své největší slávy, než spadl, tak jsem letěl tou ukrutnou silou uličkou přímo na ocas . Nevím co se stalo, jelikož jsem počítal, že si rozbiju držku o dveře na hajzlik v zadní části letadla, ale já jsem přistál celkem ladně na Finské letušce, která hlídala jestli jsou všichni při startu připoutáni. První co mě napadlo, že ji řeknu až se vymotám z poplivané podlahy a z té její modré sukně, že si odflinkla svoji práci a mě nepřipoutala. Tato myšlenka mě okamžitě přešla když jsem se po nabrání letové výšky konečně postavil na své vlastní nohy a zjistil že temeno mé hlavy ji nesahá ani po bradavky. Po té, když jsem konečně dokázal odpoutat bulvy od poprsí číslo šest a viděl jsem na de mnou ten chladný obličej zrzaté severské dominy, tak už mě chuť na přivazování k něčemu přešla. Naštěstí se opět ozval hlas kapitána a opět nás nabádal k připoutání při přistání. Jakmile sklopil čumák té obludy k zemi, spustil brzdící klapky, podvozek a zatáhl ruční brzdu, okamžitě jsem se začal posunovat po uličce, tentokráte však po směru letu. Jak jsem tak putoval tou uličkou, duchapřítomně jsem z pod sedadla stačil vytáhnout tu krásně žlutou plovací vestu. Jelikož jsem ročník, kterému dával důvěru ještě pracující lid a mohl se ještě zúčastnit dvouleté vojenské služby v lidově demokratické armádě, kde nám soudruzi velitelé v Benešově u Prahy dovolili se řádně připravit na neočekávané okolnosti, stačil jsem tu vestu ještě nasadit a po nárazu na dveře pilotní kabiny i aktivovat.  Jednu výhodu to mělo, byl jsem první venku, co mě tlačil dav s toho aeroplánu a byl z dosahu té ohromné Finky. Ještě že jsem tu vestu měl ještě po vystoupení z letadla, protože mi okamžitě po té zasněžené a umrzlé ranveji uklouzli nohy, a ty davy z letadla mě začali pomalu drtit svými kopýtky .

 Poté kdy jsem se vysoukal z té pošlapané vesty a uviděl tu ,,nirvánu“ nad hlavou, tu bájnou polární záři, přeci jen jsem mohl konstatovat, že ta 2 200 km dlouhá cesta stála za to.Na letišti mě už čekal Laponský průvodce, který měřil odhadem 150 cm, tak mi okamžitě padl do oka. Poté když druhý den ráno  přišel oděn v letitém soutěžáckém lédru značky YOKO, přilbě AGV z roku 1986, vlastně z roku, kdy jsem byl výkonově na vrcholu, a SCOTTEM s odfuky, které vozíval Emil Čunderlík, tak jsem se do něj ihned zamiloval. Jelikož laponsky umím jenom  ollekke tellekke, a anglicky FUCK YOU, tak i přez tento hendikep jsme si i rozuměli. Z letiště mě odvezl japonským jeepem na hotel Ivalo, kde se mi po rozkoukání začalo líbit, hlavně naditý bar plný severské vodky KOSKEN KURVA,  a horkem rozparáděných francouzek v pravé Finské sauně.

text: Jirka "Al-Kajda" Bednář

foto: Jirka "Al-Kajda" Bednář a santovy soby



   

   

   

   

 

<<< zpět na seznam aktualit

 

© 2006 vasereklama.com