MH Racing týmHliníkové stany, balóny a další produkty

Jirka Bednář v Laponsku - část 2.

Pokračování cestopisu Jirky "Al-Kajdy" po severní krajině.

Po  příchodu na hotel IVALO ze mě úplně opadla únava s tak náročné cesty letadlem společnosti FIN-AIR. Sice jsem ještě pociťoval bolest na zádech, jak na mě šlápla ta tlustá navoněná ,,bábovka“ na té umrzlé ranveji, ještě mě bolela  boule na hlavě podobající se pučnici dobře živeného jelena ve stádiu vývoje paroží, kterou jsem si způsobil o dveře  pilotní kabiny.

 Ubytován jsem byl v pěkném dvoulůžkovém pokoji, hned vedle místnůstky s posilovacím strojem. Říkal jsem si že,  půjdu radši do restaurace a s chutí dám pět koleček okolo švédského stolu plných dobrot, než pět koleček kolem posilovacího přístroje. Ovšem při pohledu na opačnou část mučírny jsem změnil názor rychleji jak naši zákonodárci při volbě prezidenta. To co se mi naskytlo zhlédnou za sklem, oddělující posilovnu a bazén u pravé finské sauny, mě okamžitě uvedlo do varu a okamžitě mi zvedlo………(hladinu adrenalinu)  kterou jsem měl vysoko skoro  jak  Hud  při letu z kravína na Extrému ve Mšeně , když už v hnojné uličce věděl, že  něco zesral a že to nedoskočí. V bazénu rozverně dováděla pětice dívek, oděné v rouše Evině. Najednou jsem si uvědomil, že čumím jak balvan a proto jsem okamžitě začal tlačit ten naložený BENČ PRESS, ať si nemyslí, že jsem nějaký šmírák.  Když mi činka dopadla na hrudník, tak jsem začal mít PRESS i od zadku.  Které hovado  tam naložilo 130 kg železa!!!!. Poté, když se mi z toho podařilo z posledního zbytku sil vyprostit, jsem raději odešel do restaurace plné dobrot. Po sežrání celého, mimochodem výborně připraveného lososa, jsem si vzpomněl na slova docenta a dietologa Rajko   Dolečka, že ryba musí plavat. Na baru jsem ji tedy k údivu místního pingla zapláchl devíti škopky popovického kozla, kterého zde na tom konci světa k mému údivu čepovali, prokládaného prckama pravé finské vodky. Poté už jsem se odebral unaven na pokoj. Sice jsem se divil recepční, proč na mě o půlnoci křičí, jestli mám kartu, když jsem u baru vše uhradil keš. Poté jsem pochopil, že dveře na pokoj se otvírají děrovanou kartou, bohužel moje kreditka díry neměla, prokousnout se mi ji nepodařilo, ale naštěstí se našla pokojská, která mi s chutí ten  ,,dvoulůžkový“ pokoj k mému uspokojení odemkla.

   Ráno mě probudila ukrutná žízeň po tak náročném dni a noci, ale hřálo mě vědomí, že nastal den D, kdy to už konečně začnu mastit na nadupaným skůtru k tý arktický louži. Jako ranní rozcvičku jsem si opět vybral běh kolem švédského stolu. Říkal jsem si, kdoví jestli se mi v té pustině podaří něco ulovit, popřípadě ukrást a že se určitě proběhnu, až si mě bude chtít dát medvěd  k večeři(to jsem si z toho ještě dělal srandu!!).  Poté už na mě čekal můj Laponský průvodce, oděn jak pravý soutěžák 80. let. Měl už pro mě připravenu kombinézu, válenky a žalud na hlavu, mimochodem velikosti XL. Načež jsem mu s úsměvem oznámil, že sice mám obličej po včerejším,,kuldingu“oteklý, ale že velikost mé hlavy je totožná s mým,, vercajkem“, tedy M. Moje cestovní zavazadlo, ten dobrý člověk  naložil na dřevěné saně, pod kterými určitě chcíplo několik generací tažných  sobů ,,Santa Klause“, když Vám, neřádům, museli rozvážet rok co rok dárečky pod stromeček. Poté, když jsem si převzal tu krásnou ,,Arktickou kočku“ 660 4t,   necelých 500 km na tacháku, neposkvrněnou, jenom s ulomeným stabilizátorem na lyži,   jsem prožil ,,ozaistny“ orgasmus.  Poté, co jsem ji nastartoval a slyšel  jak si slastně  přede, hřeje, kouří,  a časem se ukázalo že ani nechlastá, jsem si povzdechl, proč ji nemám doma. To jsem ale ještě nevěděl, co s tou sviní americkou ještě  prožiju za story.  Nezbývalo, než se rozloučit s civilizací, domluvit s průvodcem nezbytné dorozumívací  signály a vyrazit.  Cesta na sever po zamrzlém legendárním jezeře INARI probíhala celkem bez problémů, až na to že jsem svého průvodce viděl jen při startu. On letěl i s těmi saněmi za sebou takovou kládu, že i když jsem ,,kočku“v sólu držel v červeném poli, přes  jazyky a závěje na jezeře,  začal se obávat o svůj život, se mi ho podařilo  dohnat až po 85 kilometrech, u zvedajícího se skalního masívu, šklebil se na mě jak opičák, a  ptal se jestli mě u nás v ČEKO neříkají mrdal. Říkám mu ty šmejde severskej, vždyť jsem vicemistr v českém přeboru CROSS COUNTRY, kdyby ti ta police s mými poháry spadla na hlavu, tak tě zatlačí i pod ten Váš tlustej led. Něco si laponsky žvejkal pod brejličky, ale to už jsem nevnímal, protože mě upoutala zajímavá skalní průrva a v ní maličký vchod do jeskyně. Okamžitě jsem začal zdolávat zledovatělý skalní masiv a hrnul jsem se ke vchodu do neznáma. Ten trpaslík dole začal opět vřeštět, skákat jak smyslů zbavený a  snažil se nastartoval svého skůtra. Sice jsem nechápal smysl jeho počínání, ale k cestě do jeskyně mě to neodradilo. V jeskyni byla tma jak v prdeli, ale mně zkušeného zálesáka to nijak nepřekvapilo a vyndal jsem z kapsy moji halogenovou svítilničku, kterou používám v noci jako myslivecký hospodář při dohledávkách postřelených divočáků. Okamžitě mě nadchla krása skalních stěn, s romantickými ledovými stalagmity, stalaktity a zamrzlou ledovou plochou   pod nohama. Jediné, co mě trošku vadilo, byl hrozný zápach, který se mými kroky směrem  do lůna jeskyně stupňoval. Poté, co už se to nedalo vydržet, jsem naznal, že si z blízka ještě prohlédnu ten nahnědlý obrovský kámen uprostřed té jeskyňky a pomalu se vydám zpět nadechnout, se  ledového, ale čerstvého vzduchu. Asi mi neuvěříte, když Vám řeknu, že jsem z té jeskyně vylítl jak špunt ze šampusu, on totiž ten kámen nebyl kámen, byl to tlustej,  medvěd. Ta sviňa chlupatá se lekla víc než já, a začala strašně řvát, asi víc než já. Jediné co jsem stihnul postřehnout, že můj průvodce připraven na skůtru vyráží jak při startu superkrosu a v mžiku se mi ztrácí na zamrzlém jezeře. Když jsem se ohlédl a viděl tu hladovou bestii před jeskyní na zadních 10 metrů za mnou, můj skůtr 150 metrů přede mnou, začínal jsem se loučit se sezonou Endura 2008, na kterou se tak strašně těším, a začal jsem litovat toho litru, který jsem poslal nevím kam a nevím komu do toho luxusního paláce v Praze, společně s žádostí o licenci.

text a foto: Jirka "Al-Kajda" Bednář



   

  

<<< zpět na seznam aktualit

 

© 2006 vasereklama.com